Po stopách rodu Silva-Tarouca v Portugalsku 24. 5. - 4. 6. 2025

04. 06. 2025

Služební cesta kastelána z Čech do Portugalska (na konec světa?) 

Den první: Po stopách předků rodu Silva-Tarouca, postele a kufru 

Dnes jsem vyrazil na dlouho plánovanou služební cestu v rámci projektu Erasmus+, která má pracovní název „Po stopách předků rodu Silva-Tarouca v Portugalsku“. Zní to vznešeně, že? Realita se ale rozhodla, že mi připraví dobrodružství hned na úvod. 

Let z Vídně do Porta proběhl hladce – až podezřele hladce. V Portu mě čekal apartmán, který na fotkách vypadal jako z katalogu „útulno & šarm“, a dokonce jsem měl v ceně i odvoz. Řidič, rodilý Porťan, byl velmi milý a během cesty jeho novou Teslou jsme stihli probrat portugalskou politiku, korupci (nemáme se zase tak strašně, jak si leckdy myslíme), nebezpečné čtvrti a gangové války mezi hinduisty a muslimy, kterým bych se měl raději vyhnout. Takové školení BOZP k přežití v Portu. 

Přijeli jsme k apartmánu, já mu nechal spropitné a... ticho. Dům zamčený, nikdo nikde, telefonní číslo majitele mlčelo jako hrob. Po hodině čekání a několika zoufalých pokusech o kontakt jsem zavolal na podporu Bookingu. Anglicky se mi ozvala velmi chápavá paní s asijským přízvukem, která se mnou trpělivě komunikovala, zatímco v pozadí hrálo melancholické fado. Mé trouchnivějící znalosti cizího jazyka si prošli zkouškou ohně. Po chvíli mi napsali na mail, že pokud se majitel neozve do 50 minut, dají mi vědět, co dál. 

Zatímco čas běžel, já našel útočiště v halal pizzerii/zmrzlinárně naproti, kde se mě ujal milý personál. Když se podpora ozvala znovu, přišla studená sprcha: ubytování padá, hledejte nové, ale rozdíl v ceně vám proplatíme maximálně 60 eur. Paráda. 

Po delším hledání v notně prořídlé nabídce jsem našel krásné ubytování v historické budově. Sice dražší, ale fotky slibovaly atmosféru. Přesunul jsem se tam pěšky – rovnou přes historické centrum. Paní hostinská byla skvělá, ale pokoj byl přímo pod mostem Ludvíka I., kde jezdí metro, a okno vedlo do světlíku, který blokovala klimatizace. Po prosbě jsem byl přesunut do klidnějšího pokoje. Vítězství! 

A pak jsem si vzpomněl… kufr! Zůstal v pizzerii. Následoval sprint století centrem Porta. Naštěstí mě zachránil personál, který mi kufr schoval. Z vděčnosti jsem si chtěl dát pizzu (na kterou můj sevřený žaludek neměl ani pomyšlení), ale v tom mi napsal původní majitel apartmánu, že se omlouvá, že na mě zapomněl a ať to nové ubytování zruším. Ha ha. Nešlo to – část věcí už jsem měl v novém pokoji. 

Po dalším kolečku s Bookingem – tentokrát za hudebního doprovodu v rytmu lambády – mi alespoň potvrdili, že peníze za původní ubytování dostanu zpět. Prý do 7–12 kalendářních dnů. Tak uvidíme. 

Shrnutí dne? Mám kde spát. Kufr mám taky. Po maratonech centrem Porta znám již tři místa, kde nabízí marihuanu... Ale zítřek! Zítřek bude normální (!!!), protože mě čeká první pracovní večeře s kolegy v tradiční portugalské restauraci. Tak mi, prosím, držte palce, ať to vyjde a zítřek je o něco nudnější. 

Den druhý: Kastelán a Atlantik aneb jak jsem neviděl delfína a (možná) potkal příbuznou  

Po včerejším adrenalinovém vypjetí jsem se rozhodl, že druhý den pojmu v duchu klidu, rozjímání a slané vody. Do večera, kdy měla začít první oficiální část mého pobytu v Portugalsku, bylo času dost, a tak, jako správný sucho-vnitro-zemec, který zná moře jen z příležitostných dovolených a dobrodružných románů, jsem se vydal k Atlantiku. Cíl: nasát atmosféru a vyčistit hlavu. 

Autobus mě vyklopil u pobřeží, kde jsem zvažoval návštěvu mořského akvária Sea Life Porto. Vstupné skoro 20 euro a zaměření spíše na dětského návštěvníka mě ale dovedlo k rozhodnutí dát přednost „živému vysílání“.  

Cestou na pláž jsem narazil na starou pevnost. Vstupné 50 centů? To je cena, kterou i kastelán s omezeným rozpočtem a 2x zaplaceným ubytováním na ten samý termín zvládne. U vchodu mě přivítal pán, který vypadal, že by mě dokázal zneškodnit i pohledem – bývalý příslušník portugalských Commandos. Uvnitř spravoval malou expozici této elitní jednotky, o které zaníceně vykládal (portugalsky) a světe div se – mezi exponáty i slavný český lehký kulomet zde jednoduše popsaný jako ZB. Nedalo mi to si nevzpomenout na nyní probíhající výstavu Příběhy palných zbraní v mé Alma Mater.  

Pak už jsem se vydal k moři. A tam… tam jsem se proměnil v dítě. Každá tůňka po odlivu byla jako malý vesmír. Krabi, rybky, řasy, mušle – všechno to žilo, hemžilo se a ignorovalo mě s naprostou samozřejmostí. V osamocení a bez možnosti sdílet své nadšení s okolím jsem kypícímu životu začal vysvětlovat, že by se takto nezodpovědně chovat neměli. Co kdybych byl racek a chtěl je sezobnout? Nicméně v tu chvíli jsem se rozhodnul, že v příštím životě budu mořský biolog ;o)  

A pak přišla rána (v dobrém slova smyslu ;o)). Cedule u pláže hlásala, že je zde možné pozorovat různé druhy mořských kytovců. Srdce poskočilo radostí, fotoaparát připraven, svačina v ruce, oči jsem upřel na mořskou hladinu a čekal jsem. A čekal. A… nic. Ani ploutev. Ani šplouchnutí. Ani rybáři nic nevytáhli. Moře mlčelo. Asi si vzpomnělo, že má také neděli...  

Zklamán z neúspěchu, jaký se dal asi čekat, avšak stále s mořskou vůní v plicích, jsem se vydal zpět do města. Čekala mě totiž první pracovní večeře s kolegy – v tradiční portugalské restauraci, kde se podle všeho podává všechno, co má ploutve, krunýř nebo alespoň chapadla. Psychicky jsem se připravil, že s mořskou faunou nebudu dělat drahoty a my... my jsme dostali kuřecí řízek... 

Večeře se tedy nestala nezapomenutelným kulinářským zážitkem, ale pro lehký sociologický průzkum se ukázala být dostatečná. Poměr žen a mužů byl přesně 15:1. Většina přítomných byly učitelky angličtiny z nejrůznějších koutů Evropy – od estonských břehů po pláže Ibizy. Výjimkou (v profesi, nikoli v pohlaví) byla mimo jiné pracovnice muzea neandrtálců přímo z Neanderthalu!  

A právě od ní jsem konečně dostal rozřešení otázky, která mě trápila od dětství: mohl být mým předkem neandrtálec, nebo to byla slepá vývojová větev? Prý všichni v sobě máme 1–4 % genů těchto pravěkých lidí. Někteří možná víc... v cizím jazyce jsem nehledal případný skrytý podtext...  

Večeře byla nakonec velmi příjemná a první část mé pracovní mise - Erasmus+ kurz na téma kulturní dědictví Portugalska - úspěšné odstartovala.  

A pokud se poštěstí, třeba ještě toho delfína zahlédnu. Nebo něco podobně úžasného ;o) 

 

Dny třetí a čtvrtý: Když Vám přechází mráz po zádech aneb Silva-Taroucové měli dobré důvody “zdrhnout” z Portugalska!  
Dnes měl být dle předpovědi nejchladnější den mého pobytu v Portugalsku — sotva 23 stupňů! Takže při ranním oblékání padla volba (vzhledem k mému minimalistickému šatníku) na jediné tričko s dlouhým rukávem. Řekl jsem si, že to musím využít a krátký rukáv nechat na očekávané třicítky. To víte, 1 tričko na dva dny, to se musí dobře rozvrhnout ;o)  

 

Ale nyní již k věci! Jedním z důvodů, proč jsem si v rámci projektu Erasmus+ vybral právě Portugalsko, bylo pátrání po kořenech rodu Silva-Tarouca. Zajímalo mě, odkud ti naši šlechtici vlastně přišli, když se na přelomu 17. a 18. století João Gomes da Silva, IV. hrabě Tarouca, spolu se svým mladším synem Manuelem vydali na diplomatickou misi do habsburské monarchie.  

 

Ačkoli mám diplom z historie, Portugalsko bylo pro mě jakoby v mlze; tušil jsem něco o Reconquistě, nějaké ty mořské objevy... a tím to haslo. Po pár dnech zde ale musím říct, že oproti dějinám Portugalska jsou Hry o trůny opravdu jen takové večerníčky s lítajícími potvůrkami. A když se na to všechno dívám očima rodu Silva-Tarouca, začínám zjišťovat, že oni sami či jejich blízcí příbuzní byli u leckterých vskutku výživných kapitol osobně – a měli je takzvaně z první ruky. Doslova.  

(Varování: následující pasáž není vhodná pro slabé žaludky.)  

Zatímco u nás vládl Otec vlasti, císař Karel IV., v Portugalsku seděl na trůně Afonso IV. Ten měl syna Pedra, kterého výhodně oženil s kastilskou princeznou. Jenže s nevěstou dorazila na dvůr i její mladičká dvorní dáma Inês de Castro — a bylo vymalováno. Pedro se zamiloval až po uši a manželku začal zanedbávat (jednoho syna ale stihnul, takže povinnosti si alespoň v nějaké formě plnil!).  

Když nešťastná princezna zemřela, Pedro a Inês spolu začali žít tzv. na hromádce a měli kupu dětí. Já bych pro to pochopení i měl, avšak král Afonso zřejmě nepatřil mezi chápavé natožpak romantické typy... A tak, když byl Pedro na lovu, rozkázal Inês zavraždit – rovnou před zraky jejich dětí... Ještě někdo si tu stěžuje na tchány?  

Pedro po návratu zuřil. Rozsáhlejšímu konfliktu mezi synem a otcem zabránila Afonsova smrt, avšak ani ta Pedra nezchladila. Neúnavně pronásledoval vrahy své lásky, které s jedinou výjimkou pochytal a nechal brutálně popravit, jak se na zlomeného člověka ve správném příběhu sluší. Ale ani to mu nestačilo. Po šesti letech od její smrti nechal Inês exhumovat, nechal ji obléknout, korunovat na portugalskou královnu a donutil celý dvůr, aby jí políbil ruku. Doslova. Vzpomněl jsem si na Šípkovou Růženku... taková portugalská verze... jen s méně růžemi a více tlejícím masem...  

A proč o tom píšu? Jednak je to zajímavé, jednak jednou z osob, která tehdy nejspíš taky líbala královninu ruku, byla Leonor Teles de Menezes – budoucí manželka Pedrova legitimního syna Fernaa a mimo jiné prateta našich Silva-Tarouců. Takže ano – měli to všechno z první ruky...  

Ostatně ani Leonor to neměla bez skandálu? Kdepak. Vdala se za Fernaa, i když už byla tak trošku vdaná za jiného šlechtice z rodu da Cunha (také příbuzný našeho rodu – koukněte na rodokmen mezi fotkami). Inu, láska si nevybírá...  

A kde jsem k těmhle příběhům přišel? V Portu je spousta muzeí, kde si můžete poskládat dějiny této pro mě čím dál tím více fascinující země do podoby, z níž se Vám zaručeně zatočí hlava ;o) Je pravdou, že ani naši Přemyslovci a spol. v podobných příbězích nezaostávají. Která rodina nemá ve své skříni nějakého toho skytého kostlivce, že ano... 

Takže abychom shrnuli dosavadní zjištění; Portugalsko není jen o portském víně a plážích. Je to taky o milostných dramatech, vraždách, posmrtných korunovacích a památkách na šlechtickou obuv... Cože?  

Dnes odpoledne jsem byl na výletě v městečku Guimarães, někdejším hlavním městě Portugalska a našel jsem nemenší překvapující spojitost s naším rodem. V paláci Braganzů vystavují podrážku (spodek boty pro upřesnění) Konstancie de Noronha, další z – jak jinak – příbuzných našeho rodu. Ano, čtete správně. Podrážku od boty, kterou našli v její hrobce... Já už se tady ničemu nedivím... Jo a v tom paláci je chladno, tak rukávy konečně měly své opodstatnění ;o) 

 

Den pátý z cest kastelána po domovině Silva-Tarouců: I Ježíš byl normální dítě aneb portugalské umění očima laického mánesologa  

Nikdy jsem nebyl „na umění“. Stejně jako jsem za studentských let nebyl „na češtinu“. Vždyť česky přece umím, ne? K jazyku jsem si našel cestu oklikou – přes latinu. Až tenhle jazyk s pravítkem v ruce, který i dnes cestovateli pomáhá rozluštit půlku Evropy, mě přivedl zpět k naší krásné řeči. S jejími přechodníky, infinitivy a příčestími. Zdá se vám můj jazyk někdy tak trochu šroubovaný? Poděkujte Ciceronovi! Trápili mě s ním dost dlouho na vysoké škole... A tak jsem se z univerzálního „hmm“, které jsem od puberty používal na všechno, přehoupl rovnou do souvětí na půl stránky.  

A podobně jsem si našel cestu i k umění. Potřebuju občas nakopnout zvenčí, abych si uvědomil, co máme doma za poklady. Platí to pro umění, jazyk, rodinu, zdravotnictví… ale to už zabíhám. Nemáte to stejně? Někdy stačí znát příběh, který se za dílem skrývá – a najednou vás to chytne. Emoce, hrůza, humor, lidskost. A právě tak jsem se potkal s Josefem Mánesem, nejslavnější osobností našeho zámku. Ale o něm jindy. Přijďte na zámek, povíme vám víc. Na příbězích náš zámek stojí ;o)  

V portugalských muzeích – a nejen tam – jsem narazil na umění, které bere dech. Ne že bych tam šel dobrovolně, ale Erasmus kurz to měl v programu. A dobře tak. Objevuju krásu místního umění, které si v ničem nezadá s tím světovým – a českému dýchá úspěšně na záda ;o)  

Ve fotkách najdete pár kousků, u kterých mi srdce zůstalo stát. A hned tak se nerozeběhlo. Zkuste si vygooglit jména jako Augusto Roquemont, Joaquim Vitorino Ribeiro, António Soares dos Reis, Antonio Teixeira Lopes. Já vím, obrazovka není plátno… ale aspoň něco. Anebo rovnou vyražte do Porta. Stojí to za to... nebo si ty díla na monitoru aspoň přibližte...  

A co že z toho mého dnešního vyprávění plyne? Nezavírejte se do svých bublin. Mějte mysl i vůli otevřenou. Za každým dílem je člověk. Nebo příroda. Nebo Ježíš... Ups, to už jsem přestřelil, že? Ne, teď (polo)vážně; viděli jste někdy na nějakém díle Ježíška pracovat? Teď nemyslím dělat to, co Syn Boží dělá všude v kostelích a podobně (jsem se zaseknul u češtinářského oříšku, jak říct spasit duše v přítomném čase - pást duše zní totiž opravdu divně), ale opravdu fyzicky pracovat. Mrkněte na obrázky pod textem ;o)  

Odpoledne mi zbyl čas na výlet do Bragy – starobylého města, které založili Římané a v 5.–6. století bylo hlavním městem Suévského království. Že jste o takovém nikdy neslyšeli? Kdybyste chodili na moje hodiny dějepisu, když jsem ještě učiteloval, na školní tabuli s křídou načrtnuté mapě Evropy v dobách stěhování národů byste ho našli. Trochu jsem studenty trápil...  

V Braze jsem zamířil na místo zvané Santuário Bom Jesus do Monte. Trochu mi připomnělo Hostýn nebo Svatý Kopeček. To místo je opravdu krásné a kdybych byl jen o trochu menší hříšník, pot, který mě ten výšlap stál, by je jistě všechny smyl ;o)  

Ať už Ježíšek byl, je nebo není, jedno je jisté – je dobře, že ho máme. Děti se mají o Vánocích na co těšit. A my ostatní? Díky němu vzniklo tolik krásy... 

Den šestý z cest kastelána po domovině Silva-Tarouců: Sbohem Porto!  

Poslední den v Portu jsem chtěl věnovat tomuto krásnému městu. A trochu si odpočinout před dobrodružství, které mě protáhne zemí skrz naskrz.  

S naším lektorem jsme po krátkém teoretickém úvodu vyrazili do kláštera svaté Kláry. Další překrásné místo, kam by má noha zabloudila leda náhodou. Uvnitř to vypadalo, jako by uprostřed vybuchla bomba zlata. Oči přecházely a hlava si začala pohrávat s logikou katolické církve: „Když máme tolik zlata, Bůh nás přece musí milovat!“ No, zkuste jim to vyvrátit.  

Chrám z jedné strany uzavírala zeď s masivní - pozlacenou (jak jinak, že...) - mříží s bodci. Po jedné straně bylo malé hustě zamřížované okénko, z druhé otočný válec ne nepodobný, jaký je k vidění na poštách k ukládání balíků. Věřící mohli díky němu dávat klariskám milodary. Ale pozor – nikdy nesměly být adresovány konkrétní osobě. Žádné “Pro sestru Marii, co má ráda rozinky”. Po vstupu do kláštera, často ve velmi útlém věku, dívky téměř absolutně ztratily kontakt s vnějším světem. S sebou si mohly vzít jedinou drobnost, obvykle šperk od rodičů. Při výjimečných příležitostech s rodinou mohly promluvit přes téměř neprůhledné okénko – samozřejmě za přítomnosti starší jeptišky, dohlížející, aby se dívka nedozvěděla nic z vnějšku ani nemluvila o ničem, co se týkalo kláštera.  

Popravdě, motivace rodičů dát dceru do kláštera, kde zůstane zavřená do konce života, mi zůstává záhadou. Víra? Spása? Nedostatek peněz na věno? Ošklivost dívky? Nechci soudit. Nežiju v té době. A jsem za to vděčný.  

Kolem roku 1830 byly v Portugalsku zakázány všechny řeholní řády. Chlapi byli rovnou vyhození na ulici, ať se o sebe postarají (většina se přesunula do Španělska). Jeptiškám bylo možno v klášterech dožít, samotná žena v tehdejším světě neměla mnoho šancí. Klášter svaté Kláry byl obýván přesně do roku 1900, kdy zemřela poslední z nich... 

Sociální roli řádů převzali městské spolky, dotované bohatými mecenáši. U nás jsme podporovali umělce většinou již dospělé, v Portu vybírali nadějné děti z chudých poměrů, dali jim vzdělání a s dostatečným kapesným je vyslali do světa - obvykle do Paříže či Říma. A často se vrátily, aby svými dovednostmi podpořili další rozvoj města. Záslužné i chytré, že? 

Stísněný pocit po odchodu z kláštera jsme ze sebe setřepali v blízké městské tržnici Bolhao. Je to veselé místo, plné nejroztodivnějšího zboží z celého severu Portugalska – ovoce a zelenina, květiny, drobné řemeslné výrobky, ryby všech velikostí a jiné mořské plody. Zkusili jsme jednu místní speciální mořskou potvoru zvanou percebes - něco mezi nezmarem podivným z učebnic přírodopisu a krabem... no, asi mi chybí vytříbené chutě... a tak jsem se raději odebral do pro mě bezpečnějších vod - knihkupectví. Ale ne ledajakého! Livraria Lello – údajně nejkrásnější knihkupectví na světě. A víte co? Možná na tom něco bude. J. K. Rowlingová se tu prý inspirovala pro svět Harryho Pottera. A opravdu – čekal jsem, že každou chvíli někdo vytáhne hůlku a začne čarovat. Nestalo se. Škoda. Vstupné 10 euro slouží jako voucher na nákup knihy – chytré. Bez knihy se odtud stejně neodchází. Já si odnesl Shakespearův Sen noci svatojánské v originále. Ano, v angličtině. Ano, jsem na sebe pyšný. Ano, vím, že tomu nebudu rozumět. Ale to nevadí – v dramaťáku jsem v tom jako dospívající klučina hrál malou roličku a příběh stojí za to. Prostě další přírůstek do přeplněné knihovny, na který se bude prášit... ale při pohledu na něj nostalgicky zavzpomínám ;o)  

Sbohem Porto! Sbohem město hrdých a milosrdných obyvatel!  

Zítra už zamířím na sever hledat nejen kořeny rodu Silva-Tarouca, ale také jeden konkrétní hrob, místo odpočinku Karla, který ještě před 2. světovou válkou odešel z našeho zámku za studii a službou církvi do ciziny, stal se knihovníkem ve Vatikánu, a nakonec emigroval zpět do země svých předků. Tak mi držte palce! 

 

Den sedmý: „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen“ – aneb první cíle mise splněny! 

Po krátkém rozloučení s kolegy z Erasmu začala druhá část mé cesty. Půjčil jsem si auto a rozletěl se do světa! Tedy, rozjel. Bez závazků, bez zajištěného ubytování, jen s několika body na mapě a odhodláním je najít. Co by se mohlo pokazit? 

První dojmy z portugalských silnic? Máte na výběr: buď jedete maximálně padesátkou, nebo rovnou stodvacítkou. Nic mezi tím. V okolí Porta se jinak nejezdí. Překvapila mě hustá zástavba příbřežních oblastí – pokud se chcete vyhnout pomalému poflakování mezi domky, musíte si připlatit za dálnici. Za úsek srovnatelný s Olomouc–Prostějov zaplatíte zhruba tři eura. Síť dálnic je hustší než u nás, kvalita podobná, provoz téměř nulový. Ani v páteční špičce jsem nestál v koloně. A to má aglomerace Porta kolem dvou milionů obyvatel. Kde jsou všichni? V MHD! Ta tu funguje skvěle – levná, přesná, častá a relativně čistá. Řidiči? Klidní, žádný jižanský temperament. Ale uvidíme, co přinesou následující dny. 

První mise: najít hrob Karla Silva-Taroucy, nejstaršího syna Františka Josefa II. a jeho ženy Gabriely, princezny ze Schwarzenbergu. V genealogických tabulkách je uvedeno místo pohřbení: Soutello u Bragy. Problém? Mapy takové místo neznají. Po chvíli pátrání jsem objevil „Soutelo“ – s jedním „l“. Bude to ono? 

Naděje vzrostly, když jsem v městečku našel bývalý jezuitský klášter Casa da Torre – dnes spirituální centrum pro páry hledající ztracenou harmonii. Evidentně populární, protože klášter byl v perfektním stavu. Jezuita však nikde. Předem jsem se je snažil kontaktovat, ale asi padám do spamu ;o( Naštěstí byla na recepci milá paní, která obvolala půl Portugalska, aby mi pomohla. A povedlo se! Nasměrovali mě na místní hřbitov. Bez jejich pomoci bych ho možná našel taky – ale rozhodně ne s takovou grácií. A asi bych přehlédl - nenápadnou - hrobku jezuitů, kde malým písmem z boku (koho to napadlo?!) bylo jméno Carlos Tarouca. Po kontrole dat narození a úmrtí jsem mohl poděkovat všem svatým i pozemským pomocníkům. Upřímně – moc jsem v nalezení nevěřil, zvláště poté, když mi bylo sděleno, že hřbitov nedávno prošel kompletní revitalizací... To zní divně, že? Revitalizace hřbitova...  

Karel byl vzorné dítě – už tím, že se narodil vzorně deset měsíců po svatbě. Tatínek jásal, že má dědice. Jenže ouha – co bavilo otce, nebavilo syna. Střelba? Nic moc. Jízda na koni (jmenovala se Becky) – lepší, ale raději chodil pěšky. Rodiče ho nakonec poslali do Kalksburgu, elitního jezuitského gymnázia. A tam se Karel našel. Nepropadl ani jednou – což byl tehdy mimořádný úspěch. Rozhodl se pro církevní dráhu. Tatínek to nakonec přijal – měl ještě čtyři další syny, kteří se poslušně vydali vojenskou cestou. 

Karel se neztratil. Vystudoval historii a filosofii. Byl tak dobrý, že ho chtěli v Kalksburgu jako učitele. Všiml si ho i Vatikán a svěřil mu „dream job“ – katalogizaci rukopisů vatikánské knihovny. V Itálii strávil téměř dvacet let, občas zavítal domů, kde sloužil mše v zámecké kapli. Naposledy byl v Čechách pod Kosířem v roce 1934 na pohřbu maminky. Za nemocným otcem ho už úřady nepustily... Na začátku války – snad kvůli nesouhlasu s politikou Vatikánu – emigroval do Portugalska. Zapojil se do vědeckého života, napsal knihu o prvních sedmi portugalských králích a pomáhal obnovit působení jezuitského řádu v zemi. Místní si jich dodnes váží – nejen kvůli vzdělanosti. 

Díky brzkému úspěchu jsem se ještě tentýž den rozhodl pokračovat až ke španělským hranicím, do místa zvaného Silva. Vinice, staré statky a mezi nimi – Torre da Silva. Zřejmě nejstarší místo spojené s rodem Silva, jehož vedlejší větví jsou i naší Silva-Taroucové. Ti odvozují svůj původ od princezny Rhey Silvie, matky Romula a Rema. A i když je to trochu „PR“, jejich historicky doložitelní předci by mohli konkurovat leckterému starobylému rodu. Pomáhali králům Leónu, Kastílie i Portugalska, bojovali proti Maurům, účastnili se zámořských objevů – a mají dokonce i jednu svatou! Ale o tom zase jindy. Jdu spat! ;o) 

Dny osmý a devátý. Portugalskem skrz naskrz aneb Portugalsko bombardování nezažilo, ale já v Portugalsku ano! 

Další pracovní schůzka je dojednána až na pondělí u Lisabonu. Plán? Město Tarouca, blízký klášter a cokoli, co stojí po cestě za vidění! Jako první mi do cesty vstoupil přírodní park Alvão s jeho krásnými vodopády. Při procházce k nim jsem se nechal od slunce pěkně upéct, proto další zastávka, chlad klášterního chrámu v São João de Tarouca, byla více než příjemná. Nejstarší cisterciácký klášter v zemi, stejně jako samotné městečko Tarouca, však s našim rodem příliš společného kromě jména nemá. Titul IV. hraběte z Taroucy zdědil João Gomes da Silva díky své ženě Joanny de Menezes. Žádné šlechtické sídlo v lokalitě neexistuje. Chtěl jsem se aspoň vyfotit při vjezdu do města u cedule, ale ať již jsem Taroucou projel od severu k jihu, od západu po východ, cedule označující hranici města nikde... zato každá vesnička okolo ji měla... Tak nic no... 

Se zastávkou s přespáním u kláštera Alcobaça, kde jsou hrobky již dříve zmiňované posmrtně korunované královny Inês de Castro a jejího muže, jsem se jako správný suchozemec nechal přilákat kouzlem oceánu. Ráno jsem si přivstal, abych stihnul loď na malinké souostroví Berlengas. Při výjezdu z přístavu jsem nadšeně fotil, jaké jsou tu super vlny... to jsem však nevěděl, co teprve přijde! Jadran je proti tomu rybník. Přesto mě to neodradilo a celou cestu jsem si užil na přídi, pravidelně oplachován vlnami tříštícími se o loď. Takových nadšenců nás tam bylo víc – později jsme se potkávali na ostrově, všichni s úsměvem a slanou krustou na obličeji.  

Po vylodění jsem měl chvíli před výletem loďkou k jeskyním, takže hurá na průzkum! Všichni šli po zpevněné cestě k majáku... ale já přece nejsem ovce., abych šel se stádem... Vyrazil jsem po nezpevněné stezce kolem ostrova. Společnost mi dělaly ještěrky a čím dál víc racci. Zpočátku jsem si je fotil, obdivoval jejich elegantní plachtění... a pak nálet! A ne jen tak ledajaký – ti opeření darebáci mě začali bombardovat. Doslova. Jejich zaměřovače byly navzdory silnému větru dobře seřízeny... Ještě večer jsem ze sebe dostával poslední zbytky „munice“. Evidentně jsem nebyl vítán. Stezka byla sice oficiální, ale racci o tom zřejmě nevěděli. Nebo věděli... Nezbylo než zbaběle prchnout. A víte co? O chvíli později šli stejnou cestou jiní lidé – a nic! Prostě prošli. Vzal jsem si to osobně. 

Znechucen tímto ptačím incidentem jsem dorazil k pevnosti, kde mě potěšila cedule s informací, že se tu usadil pár sokolů stěhovavých, vyvedl mláďata a jejich hlavní potravou jsou – racci! Hahá! 

Cestu zpět na pevninu jsem už rozumně strávil na klidnější zádi. Se stále čerstvými vzpomínkami na vodní ptactvo jsem si spravil náladu v historickém městečku Óbidos. Vřele doporučuji – něco mezi Českým Krumlovem a italským San Gimignanem. Mrkněte sami ;o) 

Večer ve mně převládla duše geografa. Dojel jsem na nejzápadnější bod evropské pevniny – Cabo da Roca. Pod ním pláž jako stvořená pro romantické pozorování západu slunce. Krásná tečka za dnem ;o)  

 

Den desátý: Kastelán si ani v zahraničí nebude válet šunky! Nebo ano?  

Cílem dnešní cesty? Sintra! Pro znalé Sapkowského díla: neplést si s Cintrou, byť podobnosti tu jsou ;o)  

Místo s nádechem tajemna je na seznamu památek UNESCO. Již při příjezdu od pobřeží zaujaly temně zalesněné prudké svahy pod šedivým příkrovem mraků. Při vzácných příležitostech se jakoby z ničeho objevují paláce skutečně roztodivných tvarů. Zkuste googlit, jejich architektura míchá mnoho různých stylů a výsledek je pro mě jen stěží pochopitelný. Až bude chtít Walt Disney přestavět svůj zámek, má jasnou inspiraci...  

Do Sintry jsem nemířil pouze “na čumendu”. Díky Katce Báňové (zdravím Empíráky! Doufám, že se váš den u nás povedl!) a pár ne/náhodám se podařilo domluvit schůzku s krajinářskou architektkou Elsou – vskutku příhodné jméno pro pohádkové místo. Celý den jsme strávili prohlídkou dvou palácových parků v Queluz a Pena, vynikajícím obědem v blízké hospůdce a probíráním společných pracovních radostí i strastí.  

Palác Queluz s nádhernými zahradami francouzského střihu nápadně připomíná Versailles. Do značné míry ho čeká ještě mnoho práce a naši kluci by se jim jistě hodili. Největší kuriozita? Skleníky určené čistě pro ananasy – pochoutky, která byla v 17. a 18. století extrémně vzácná a drahá. Pěstoval se právě jen ve specializovaných sklenících a byl považován za vrchol zahradnického umění i společenské prestiže.  

Vyportrétovat se s ním nechal i anglický král Karel II. A to ne proto, že by to bylo jeho nejoblíbenější ovoce, nýbrž šlo o politickou a kulturní symboliku: „Podívejte, jak jsme bohatí, otevření světu a civilizovaní.“ V jistém smyslu byl ananas tehdejším ekvivalentem selfie s Teslou – trochu okázalý, trochu směšný, ale rozhodně působivý.  

A když už jsme u tohoto krále, vztah k portugalským ananasům měl vskutku přímý - za ženu si vzal portugalskou princeznu Kateřinu z Braganzy. Ačkoliv byla v Anglii cizinkou, katoličkou a obklopena královými milenkami, zanechala po sobě jeden velmi trvalý kulturní otisk: pití odpoledního čaje. Právě ona zavedla tento původem portugalský zvyk na anglický dvůr, kde se z něj stal elegantní rituál a později národní posedlost. Takže až si příště dáte „afternoon tea“, vzpomeňte si, že za to může tichá portugalská princezna, která místo politických intrik přinesla Británii šálek klidu.  

Odpoledne jsme absolvovali VIP prohlídku parku Pena. Zatímco se na prudkých cestičkách koupali návštěvníci ve vlastním potu, já měl prohlídku z auta. Ono by to totiž za jedno odpoledne stihnout nešlo! No, možná jo.. ale i tak jsme odcházeli téměř jako poslední. Sem tam jsme vyskočili z auta, abychom si prohlédli tu technické zázemí, tu místo s vývraty z poslední silné bouře, tu svah plný kamélií, tu nejvyšší bod parku s přerostlými stromy a černým mrakem na dosah ruky... Park byl v minulosti velmi zanedbáván, podobně jako ten náš. Desítky let bez péče se v parcích musí řešit dalšími desítkami let soustavné starosti. Proč? Stromy přerostou, vzájemně si zavazí, občas jim spadne nějaká větev, kompozičně špatně umístěné, ale zároveň to mohou být stromy dominantní, krásné, mající samy o sobě i v takovém stavu svou hodnotu. U nás jim říkáme „na dožití“ – a často přežijí nás všechny. Jak říkal hrabě Silva-Tarouca: „Park není špitál.“ Ale všeho s mírou. Takže až u nás uvidíte pokácený strom, vězte, že to nebylo z rozmaru – ale po dlouhé debatě a s jasnou vizí, co dál.  

Kompozici parku Pena by náš pan hrabě zařadil do kategorie “les”. Nicméně ne ve smyslu takového toho místa, kam chodíme na houby, spíše skutečně romantického krajinářského uměleckého díla zcela záměrně stvořeného člověkem, v tomto případě portugalským králem Ferdinandem, z německého Sasko-Koburského rodu. Doma je považován za jednoho z “dobrých” králů, snad proto, že se do reálné politiky příliš nehnal. Díky svým značným soukromým prostředkům vykoupil pozemky v Sintře, kde se původně nacházely jen holé pastviny se starým klášterem a s pomocí německého inženýra Eschwega je proměnil v místo, které bych přirovnal k subtropickému skleníku. A to i díky speciálnímu mikroklimatu. Po smrti své královské manželky se již naplno mohl věnovat svému původně jen letnímu sídlu, parku a... milence Elise Henslerové, švýcarsko-americké operní zpěvačce. Přes nesouhlas značné části veřejnosti jim harmonický vztah vydržel až do královy smrti...  

A my? My jsme dnes položili slušný základ na rozvoj další spolupráce a příští rok vyrazím do světa třeba i s našimi zahradníky ;o) 

Den jedenáctý a poslední před odletem domů – setkání a loučení... 

Chystám se k odletu domů. Již zítra ráno... návrat... Mé srdce, hlava, a hlavně nohy se těší strašně! Jsem o hodně věcí bohatší! Srdce je plné pozitivních emocí, hlava vědomostí a nohy puchýřů ;o) 

Přesto jsem dnes naposledy zaťal zuby a své končetiny donutil opět poslouchat. Na dnešek byly naplánované dvě schůzky, kvůli kterým přijít k novým bolístkám stálo za to! První se odehrála na místě, kde se tvořila a tvoří portugalská diplomacie – Palácio das Necessidades – Ministerstvo zahraničních věcí. Očekával mě pan ambasador pro záležitosti kulturní dědictví s nádherným jménem Manuel Henrique de Melo e Castro de Mendonça Corte-Real! Popravdě se mi trochu klepala kolena, zkuste si pána proťuknout na Googlu. Já to před schůzkou dělat neměl... Člověk, který má za sebou desítky let úspěšné diplomatické kariéry, portugalských i zahraničních řádů a vyznamenání, že by na to nestačila hruď Arnolda  Schwarzeneggera, ze šlechtického rodu majícího mezi svými předky slavné mořeplavce a diplomaty... A víte vy co? Je to nesmírně milý, laskavý, vtipný a skromný člověk, z něhož sálá moudrost a dobrota tak, že je vám s ním tak nějak dobře, pohodlně jako v oblíbeném obnošeném svetru... Možná jsem se nechal nachytat na švestkách a je to jen dokonalá celoživotní praxe umět jednat s lidmi – ale i kdyby, tohle setkání bylo pamětihodné. (Aspoň pro mě.)  

Tématem byla postava hraběte João Gomese da Silvy, IV. hraběte z Taroucy. Psal jsem o něm už dřív – slavný diplomat z přelomu 17. a 18. století, kdy Portugalsko patřilo mezi světové velmoci. Působil v Londýně, Haagu a nakonec ve Vídni, kam přivedl svého syna Manuela, zakladatele středoevropské větve rodu Silva-Tarouca. Na ministerstvu visí jeho portrét mezi několika málo dalšími velikány portugalské diplomacie. Podle pana velvyslance šlo o nejvýznamnějšího člena rodu v Portugalsku. Znal i Manuela, rádce císařovny Marie Terezie, a byl mile překvapen úspěchy jeho potomků – byť spíše v umění a krajinářství než v politice. Výsledkem naší debaty bylo rozhodnutí přesunout obraz pana hraběte na ještě čestnější místo. Ať je lépe vidět! ;o) 

Původně plánovaná krátká schůzka se protáhla tak, že jsem málem nestihl druhý bod dne – trochu kuriózní návštěvu portugalského automotoklubu. Co s ním já nebo naši Silva-Tarouci máme společného? Možná vůbec nic. A víte co? Nevadí! Protože – budu v jejich žurnálu! Budou o mně psát až v cizině. Heč! ;o) 

Klub sídlí v Paláci Tarouca, a tak jsem je oslovil s prosbou o nahlédnutí a případné zjištění, zda má budova něco společného s naším rodem. Odpověď mě potěšila – dlouhý e-mail s černobílými fotkami z 50. let, kdy klub palác slavnostně převzal. Takže až někdo bude zkoumat historii portugalského automotoklubu, klidně se na mě obraťte. O našem rodu tam ale nic není – žádný erb, žádná zmínka, jen letmý slib, že to prověří... 

A přesto překvapení! Přišel jsem jim hezky do rány. Chystají velké výročí a v klubové knihovně mě čekal novinář, nadšený, že se o ně zajímáme až „tam u vás na Východě“. A že o tom napíše. ;o) 

Než nohy definitivně vypověděly službu, stihl jsem ještě oběhnout pár míst v Lisabonu, zachycených na fotografiích z návštěvy Františka Josefa II. a jeho ženy Gabriely v roce 1913. Ale o tom – snad zase někdy příště... 

A teď už mohu s klidem na duši (a s nohama v režimu „mimo provoz“) opustit tuhle krásnou zemi. Ještě že je metro poblíž! 

Děkuji všem, kdo mi umožnili Portugalsko tak intenzivně zažít. Opravdu moc!